Mám takovou vizi. Vidím stovky a tisíce mladých Čechů mužů a snad i žen jak oblékají hnědou či zelenou kutnu ušitou vlastníma rukama, nebo dokonce oblékají oranžové roucho. Vidím je jak opouštějí tuto civilizaci a společnost svých bližních a odcházejí do osamění pohraničních hor nebo na vysočinu ve vnitrozemí. Vidím jak hledaji opuštěné horské kapličky, jichž jsou v českých zemích na tisíce, vidím jak se v nich usazují a stávají se pohádkovými bytostmi. Pousteníky, šamany, druidy... podivíny v očích lidí co žijí v osamění na posvátných místech, v dubových hájích, pravěkých hradiscích, v jeskyních a u lesních studánek. Jsou to lidé co se vzdali svých rolí a ambicí v tomto šedivém neradostném světě aby věnovali svůj život největšímu dobrodružství jímž je duchovní Cesta. Vidím jak se bezcílně toulají po lesích, promlouvaji ke květinám, přátelí se s motýli, modlí se mezi stromy, meditují na vrcholcích hor, zpívají posvátné zpěvy a praktikuji svá duchovní cvičení... a Bůh je za upřimnost jejich touhy obdarovává svými Milostmi, vede je a chrání, jako každého kdo má odvahu věřit svému srdci a jít za jeho voláním. Mnozí se časem vrací zpět do světa lidí, bohatší o cenné zkušenosti, ale někteří vydrží nápor osamění a stávají se z nich zasvěcenci největších duchovních mystérií. Stávají se mystiky a tom nejvyšším a nejčistším smyslu slova, stávají se svatými lidmi, kteří očistili své srdce i svou duši od sil temna a nahlížejí do nejhlubších Božích Tajemství. Pro své bližní budou psát básně a lidé se za nimi budou utíkat pro radu a pro slova moudrosti a útěchy, neboť nikdo nerozumí záhadám života lépe než ten, kdo dokonale poznal Sebe. A nejlepší školou sebepoznání je život osamělého poustevníka. Je to těžká cesta, ale ti kdo jsou na ni taženi Bohem hluboko ze svého nitra, by ji nevyměnili za nic na světě. Radostí jim bude prostý život v souznění s celým Vesmírem. Vystačí si s malým batůžkem na zádech, v němž budou mít všechny své věci. Budou pracovat ale jen tolik, aby obhájili svou pozici nezávislosti. Budou sice porušovat zákony této společnosti, ale jen proto, že se řídí Zákony vyššími, a tak i ohýnek si v lese zapálí a mimo cestu svobodně půjdou a pod korunami stromů budou tiše usínat a pod klenbou jeskyní se budou probouzet. Nebudou bojovat proti světu, neboť svět dostatečně prosvětlí svou pouhou existencí. A budou nevinní jako motýli a tak laskaví, že i jejich odpůrci, úředníci, myslivci či ochránci přirody je nakonec budou mít rádi. Poustevník v lese se stane prestižní záležitostí, neboť jeho přitomnost v lese se stane ekologickým indikátorem čistého, neporušeného a harmonického prostředí. Neboť poustevníkovo srdce je nesmírně citlivé na jakékoli znečištění a nemůže žít proto všude. A tak se všichni hajní budou předhánět v nabídkách těch nejatraktivnějších poustevnických lokalit, jimiž by poustevníka do svých hvozdů přilákali. A všechno to budou ta nejpodmanivější a nejúchvatnější místa, jež v českých zemích dosud zbyla: u vodopádů a horských jezer, v oblacích mezi kosodřevinou, ve ztracených jeskyních a na významných pravěkých archeologických lokalitách, takže si každý vybere podle svého založení a na každého se dostane jen to nejlepší...

Ví se dobře, především na Správě Národního parku Slovenský ráj, že v letech 1993-2002 jsem osamoceně meditoval v tehdy vědě neznámé jeskyni v údolí Bielého potoka poblíž Zlaté diery a Medvědí jeskyně ve Slovenském ráji, to znamená v nejhlubším nitru těchto zalesněných medvědích hor. Tato jeskyně se nachází na extrémně těžce přístupném místě, dostupném jen po skalní římse mezi souvislými skalními bradly staré paleoúrovně Bielého potoka. A v těchto rozlehlých skalách vznikla tato skrytá jeskyně, kterou jsem přijal za svou poustevnu, jeskyně s portálem asi dvacet metrů širokým a přesto neznámým, orlí hnízdo ve výšce asi sto metrů nad dnem údolí. Jako speleologové jsme hned na začátku provedli její průzkum, neboť jsme se domnívali, že by se mohlo jednat o bývalý paleovývěr vod z podzemí Glacké plošiny, které dodnes vyvěrají níže ve svahu pod touto jeskyní. Byli jsme však zklamáni, neboť jeskyně do nitra skály nepokračuje a je tedy jen bezvýznamného korozního původu, zvětšená mrazovým zvětráváním. Celkem jsem v této jeskyni ve velké harmonii, v úplné svobodě a v bezvýhradném štěstí v úplné tajnosti prožil tři a půl roku čistého času. Peníze na živobytí jsem si po prohloubení své meditace dovolil získávat jak se u poustevníka sluší a patří již jen z pouhé almužny u obyvatel městečka pod horami Spišské Nové Vsi. Náměstí jsem pravidelně jednou týdně obcházel s plechovou miskou potulného mnicha, s obrázkem svatého Františka z Assisi v rukách, s ptačím peříčkem vpleteným do vlasů a v zeleném hubertusu a hnědé františkánské sutaně. A obyvatelé městečka jakoby pochopili mou pohádkovou hru, měli mě jako tajemného mlčícího poustevníka, který k ním sestupoval odkudsi z hor, ve velké vážnosti, úctě a lásce, takže mne zásobovali pokaždé vším potřebným po materiální stránce pro mou anabázi v horské jeskyni. Opravdu mne přijali mezi sebe, měli mne rádi a já jím na tomto místě za všechna projevená dobrodiní vyslovuji svůj upřímný vděk. Podle učení jógy je podpořit duchovní bytost na její duchovní cestě ta nejlepší z toho plynoucí karma. Já jsem se snažil být toho hoden a ve dne v noci jsem setrvával ve zbožné meditaci, s mantrou v srdci a v nábožném rozjímání. Poslední meditační pobyt v této jeskyni se odehrál v roce 2002 a trval osmnáct měsíců nepřetržitě. Pak, Bůh ví od koho informováni se u jeskyně znenadání objevili strážci přírody vedení samotným vedoucím Národního parku Slovenský ráj Ing. Dušanem Bevilaquem, uprostřed mé meditace surově rozrazili plechový poklop ve vchodu do jeskyně, načež jsem vystoupil z podzemí značně mysticky usebrán a oni hned měli spoustu dotěrných otázek co dělám zde v přísně chráněné přírodní rezervaci. Já jsem však zachovával již tři roky úplné mlčení, proto jsem jim odpovídal jen písemně. Tak jsem poznal, že mne chtějí odtud vypudit. Já jsem jim však na to odpověděl, že z jeskyně nikam neodejdu, že mne chrání Vyšší síla, jakkoli se protivím jejich světským zákonům, které jsou trochu nemocné, když nedovolují poustevníkovi v horách svobodně existovat. Doslova jsem prohlásil: „Tyto hory patří Bohu, poustevník patří taky Bohu, takže zde můžu žít.“ Po těch slovech ochránci vycouvali od jeskyně a odešli s prázdnou pohaněně zpět do civilizace. Dlouho jsem o nich pak neslyšel, až nakonec se ke mě donesly zvěsti, že Bevilaque porušil své slovo a mluvil o mně na veřejnosti, načež jsem se stal po celém Slovensku doslova televizní a mediální senzací, s nečekaným věhlasem a solidaritou u prostých občanů jímž jsem zastínil v té době údajně dokonce samotného slovenského prezidenta! Po novinářích mi Dušan Bevilaque ale neuctivě a necitlivě vzkázal, že vyšle k mé jeskyni policejní eskortu s příkazem eskortovat mne pryč z hor! K tomu však již nestihlo dojít. Za této psychicky krajně vypjaté a vyhrocené situace jsem upadl do těžkých duševních zkoušek, načež jsem sám jeskyni dobrovolně opustil a sestoupil z hor do nížin, z čehož se Bevilaque velmi zaradoval, jak se mu tento neřešitelný problém s poustevníkem ze Slovenského ráje nakonec podařilo snadno vyřídit. Ještě několikrát jsem pak byl v následujících letech exkurzně u této své bývalé prozrazené meditační jeskyně, ale už jsem se tu necítil tak dobře. Z oné doby její skály zdobí jen nepřehlédnutelné a zdánlivě nepochopitelné nástěnné nápisy a malby, duchovní umění s filozofickým a mystickým rozměrem, moudrostí obdrženou během mé intenzivní osvobozující meditace v horském osamění vepsanou černou barvou Chan-šanovským způsobem na kámen,. Tak jsem se stal již za živa legendou Slovenského ráje! V přítomné chvíli - v roce 2025 - sem plánuji vykonat novou pouť a opět začít s meditací v osamění, přerušenou před více než dvaceti roky, samozřejmě již ale na zcela jiném místě jakých jsou v těchto horách dosud stovky, kde mne jak věřím již nikdo nikdy neobjeví.

Svámí Gyaneshwarpuri je oddaný žák Jeho Svatosti Višvaguru Paramhanse Svámího Mahéšvaránandy, Mistra jógy a Učitele duchovní cesty z Indie, kterého následuje od roku 1996. Za tu dobu prošel bouřlivou duchovní transformací v důsledku probuzení kundalini, která vyústila dne 23. července 2021 v Maháprabhudíp ášramu ve Střílkách ve vysvěcení - sanjás díkšu - na hinduistického a jógového mnicha, když mu bylo padesát tři let. Stát se svámím bylo jeho dlouhodobým přáním a životním cílem - proto se postil a odcházel do hor a do lesa meditovat až se mu jeho přání doslova zázračně Svámíjího Milostí naplnilo. Od té doby setrvává v santóše - spokojenosti, veškerá světská přání se rozprchla a on se vrací zpět Domů do duchovního domova, z něhož jsme vyšli. Svámí Gyaneshwarpuri působí jako osamělý, mlčící poustevník v jeskyních Moravského krasu. Měl to štěstí, že se narodil v blízkosti tohoto nejsvětějšího území v České republice, magického a mystického prostoru, v minulosti osídleného šamany a poustevníky, na něž se rozhodl navazovat. Není učitelem jógy a nekáže hinduismus. Má právo užívat duchovní titul svámí (pán sebe) a nosit oranžové roucho, šat indických jogínů a sádhuů. Získal tímto tuto nejvyšší Svámíjího iniciaci. Je kosmopolitního nadnáboženského smýšlení a vnitřního založení, z tohoto důvodu uctívá rovněž Ježíšovo křesťanství, buddhismus, taoismus a ostatní světová náboženství. Je historicky prvním hinduistickým mnichem vysvěceným v České republice. Píše odborné publikace z oboru speleologie, sakrální historie a archeologie a v neposlední řadě vlastní originální, z knih nevyčtenou mystiku a filozofii, básně, duchovní příběhy a pohádky s duchovním ponaučením. Následuje ve všem Sílu Lásky a kráčí po Cestě Poznání (džňanajóga) jak vyplývá z jeho duchovního jména Gyaneshwarpuri (gyana=džňana), které se překládá jako "Ten který poznal". Je tedy vnitřně džňánín čemuž odpovídá jeho na první pohled nesrozumitelná životní filozofie poustevníka. Od narození je osvobozený, dosud ale nerealizoval nejvyšší stav vědomí mókšu, kdy individuální "já" se stává celým Vesmírem. Má však vlastní vnitřní vedení a napojení na Boha, Božské Já. Realizovat Boha a dosáhnout Osvícení je jeho nejvyšším a jediným Cílem v tomto zrození, jemuž zasvěcuje svoji duchovní jógovou sádhanu, meditaci v ústraní, mantra džapu, opakování Božího jména, modlitby, jógové ásany, kriji ap. podle Systému Jóga v denním životě Paramhanse Svámího Mahéšvaránandy. V současnosti se často zdržuje na osamělých a pustých místech v horách a v lesích. Od dětství samostatně studoval Bibli, nikdy však neříkal že je křesťan. Později studoval Bhagavadgítu a jiné svaté spisy indické. Přečetl rovněž některá buddhistická a taoistická svatá písma. Nejvíce ho však oslovila moudrost Svámího Šivánandy z Rišikéše, Paramhansy Jóganandy, Ramana Maharišiho, Chan-Šana, Bhagvána Šrí Díp Nárájana Maháprabhudžího a samozřejmě Svámího Mahéšvaránandy, v němž rozpoznal esenci svého duchovního nazírání Pravdy ze svých meditačních jeskyní a horských pousteven. Uctívá ideál indických himalájských jogínů a rovněž sv. Františka z Assisi. Nevyučuje jógu veřejně a jako skutečně pravý džňánín, muž poznání, nepřijímá studenty jógy ani osobní žáky. V současnosti žije na základě doporučení Svámíjího se svou maminkou trpící depresí v rodinném ášramu v Brně - Bosonohách. Poustevník Gyaneshwarpuri je někdo o kom se bude především mlčet, neboť totiž v sobě slučuje bezmeznou pokoru Františkovy řehole s bezmeznou tvrdostí Šrí Dévpurídžího proti démonům egoismu. Toto je přátelé himalájská jóga v České republice.

Můj duchovní Mistr Jeho svatost Višvaguru Paramhans svámí Mahéšvaránanda se narodil 15. srpna 1945 ve vesnici Rúpávás, v okrese Pálí v Rádžasthánu v Indii. Už jako malé dítě trávil většinu času v modlitbách a meditaci. Ještě jako náctiletý byl zasvěcen jako svámí svým guruem Hindu Dharmsamrat paramhansem šrí svámím Mádhavánandadžím, se kterým pobýval několik let v ášramu, kde vykonával přísnou anuštánu – duchovní cvičení. Do Evropy přijel v roce 1970. Poznal zde potřeby moderního člověka, které ho inspirovaly k propojení prastarého jógového učení a objevů moderní vědy s jeho bohatými zkušenostmi. Takto vytvořil vědecký a mezinárodně uznávaný systém cvičení nazvaný – Systém Jóga v denním životě, který se z Evropy rozšířil do celého světa. Tento systém přináší blaho lidstvu i všem živým tvorům a stal se inspirací pro statisíce lidí. Posledních 50 let višvaguru Mahéšvaránanda intenzivně cestuje po celém světě a neúnavně šíří poselství sat sanátan dharmy a jógy podle učení bhagvána šrí Dípa Nárájana Maháprabhudžího. Kamkoli jde, učí lidi porozumět sám sobě i druhým a mít rád sebe i ostatní, pomáhá lidem poznat a uvědomit si smysl a cíl jejich života. Jeho poselstvím je porozumění, úcta a tolerance mezi národy, kulturami a náboženstvími, nenásilí, ochrana přírody a životního prostředí a vegetariánský způsob života. 10. dubna 1998 byl paramhans svámí Mahéšvaránanda zasvěcen Světovým mezináboženským parlamentem jako „Sarvabhúm sanátan dharma Džagadguru“ Na Mahá kumbha méle v Haridvaru v Indii (13. dubna 1998) byl jmenován Mahámandaléšvarem Mahá Nirvání Akhary. V roce 2001 při příležitosti Mahá kumbha mély v Prajágrádži (Illahábádu) byl oceněn nejvyšším duchovním titulem Višvaguru (Mistr vesmíru). Višvgurudžího duchovní a humanitární práce poskytovala zejména v době komunismu velkou morální podporu lidem z východoevropských zemí, z Československa, Maďarska a Jugoslávie. Za jeho vynikající charitativní, humanitární, náboženskou a ekologickou práci, za neúnavné úsilí o toleranci a mír ve světě, byl višvaguru Mahéšvaránanda oceněn vysokými představiteli v sociální, zdravotní, náboženské i politické oblasti v mnoha různých částech světa. Paramhans svámí Mahéšvaránanda rozpoznal naléhavou potřebu šířit a rozvíjet povědomí lidí o míru ve světě a inicioval celosvětové mezináboženské dialogy a modlitby za světový mír se zástupci světových náboženství a s veřejnými osobnostmi a aktivně se účastní mezinárodních kongresů a konferencí. Ve své rodné zemi, Indii, podnítil vznik a realizaci několika humanitárních projektů v oblasti zdravotnictví a vzdělávání, jako je například projekt Gyan Putra, který podporuje děti z nejchudších rodin a umožňuje jim chodit do školy. Dalšími projekty jsou výstavby nemocnic a škol pro dívky z nedostatečně zajištěných venkovských oblastí, dále vybudování a založení Univerzity ajurvédy, naturopatie a jógy. Jedním z největších duchovních projektů je stavba Óm ášramu v Džadanu v okrese Pálí. Višvaguru Mahéšvaránanda je uznávaný a oceňovaný po celém světě státníky, vědci, lékaři a vysokými představiteli různých náboženství za svou nepřetržitou duchovní a humanitární práci a úsilí o blaho a zdraví lidí, přírody, ochranu životního prostředí a mír ve světě. Za svou službu pro vědu jógy a šíření fyzického, mentálního, sociálního a duchovního zdraví, byl oceněn čestnými tituly Doktor jógy a Profesor duchovní vědy jógy. Jako žák a následník Hindu Dharmsamrat paramhanse šrí svámího Mádhavánandy je součástí jedné z nejstarších duchovních linií v Indii – Óm šrí Alakhpurídží Siddha Pith Parampara, svatých inkarnací a seberealizovaných Mistrů, která pochází od Param Mahásiddhy avatára šrí Alakhpurídžího a vede k Paramjógešvarovi Svajambhu šrí Dévpurídžímu, bhagvánu šrí Díp Nárájanovi Maháprabhudžímu a Hindu Dharmsamrat paramhans šrí svámímu Mádhavánandadžímu.